Strom přání. William Faulkner a jeho magická sociografie

30.08.2017

Člověk knihu buď čte, nebo ji hledá. A prý je vždy nějaká kniha, kterou hledáme, rozuměj: nenalézáme. Vzpomenu si na tento Esterházyův postřeh pokaždé, když hledám knihu k narozeninám svých dětí, přesněji řečeno k narozeninám své dcery. V jejím případě totiž nejde jen jednoduše o to, že hledám na špatném místě, respektive pátrám po hůř dostupné knize na poslední chvíli. Najít dětskou knihu se samostatnou, přesto citlivou a se vším všudy věrohodnou dívčí/ženskou hlavní hrdinkou je při vší úctě k Dlouhé Punčoše, k paní Rumphius či k Almondově Míně pořád ještě náročným úkolem, hlavně pokud chceme pořídit knihu pro dívku, která se nebojí navzdory své něžnosti projít tmavou chodbou a z oslovení "Ahoj, princezno!" dostane kopřivku.

Letos na jaře jsem čelila stejnému problému. Knihy, které by souzněly se světem a představivostí mé dcery, jsme buď už doma měli, nebo se ještě nehodily vzhledem k jejímu věku. Po nějakém tom váhání jsem se nakonec rozhodla pro útlou knížečku Strom přání od Williama Faulknera. Nechala jsem se přesvědčit shodou okolností. Hledala jsem knihu k dceřiným osmým narozeninám a Faulkner tuto knihu napsal jako dárek k osmým narozeninám své mladé kamarádky. Nechat se ovlivnit náhodnou paralelou se ukázalo být dobrou volbou, přestože kniha není pozoruhodná vyloženě kvůli povaze či činům hlavní hrdinky a přestože od původně obdarované Victorie nás dělí pěkných devadesát let. Vintage nádech knihy, respektive její stylová zastaralost, čtenářský zážitek nijak neomezuje. Příběh sice dýchá včerejškem, vede sice do období, které je pro nás už historií, ale je s to oslovit dětskou imaginaci i dnes. A právě ve schopnosti brnkat na strunách dětské představivosti spočívá její největší síla. Strom přání vykresluje snový, až magický svět, který je plný překvapivých dějů, zázraků a kouzel, a přesto zůstává díky všudypřítomnosti všemožných obyčejných přání velmi blízko každodenní realitě malých čtenářů a/či posluchačů předčítání.

Co se nestalo, stát se klidně mohlo. Toto je myšlenka, která vstupuje do dialogu s dětskou imaginací a působí jako vzkaz překlenující historický čas a kulturní prostor. Vyslovuje ho záhadný mladík, kterého Dulcie spatří po svém probuzení v den svých narozenin ve svém pokojíčku. Neočekávaná návštěva převezme roli průvodce kouzelným dnem: zve a doprovází Dulcii do kouzelného světa dobrodružství, jež v mnoha aspektech připomíná prostředí zážitků Alenky v říši divů a ve světě za zrcadlem a jako takový potřebuje vysvětlení základních pravidel a zákonů, které v něm platí. Den, který Dulcie s několika dalšími hrdiny příběhu zažije, rozkryje smysl výchozího vzkazu v jeho plné hloubce: co se nestalo, mohlo se stát a dokonce se stát může. Z toho, co jsme zažili a poznali, lze usuzovat na mnoho věcí, ale nikoliv na všechno. Možnosti stojí před námi a jsou vždy širší a barevnější, než souhrn našich dosavadních zkušeností, jde jen o to, odhodlat se k představivosti, k otevření se imaginárním vrstvám reality: a zažít je. Autor knihy mezi řádky apeluje na tuto imaginativní schopnost dětí a může je tak svým starobylým příběhem promlouvajícím pohádkovou řečí oslovit, řečeno s trochou nadsázky, kdekoliv a kdykoliv.

Je přitom důležité, že ono "co se nestalo, stát se může" zažije Dulcie v den svých narozenin. Magické události potřebují magický čas, neboli dobu, která imaginaci přeje. Její narozeniny působí jako časová brána do světa divů, zároveň však platí, že svět divů ustanovuje výjimečnost tohoto dne: narozeniny se zde stávají vzácným dnem, kdy darem je už jen zažití a vychutnání všeho, co přináší. Chceme-li, můžeme interpretovat tuto vrstvu sdělení také jako popud k rodičovské reinterpretaci významu narozenin dětí, dne, který v sobě zahrnuje příležitost přát si, stejně tak jako překonání přehlcenosti dárky a vyprázdněnými rituály slavení. Aby se narozeniny staly dnem, který spojuje nebe se zemí, stačí třeba "otevřít okno" a vydat se hledat strom, o kterém si myslíme, že může naše prosby vyslyšet.

Co se tématu přání týče, kniha se pohybuje někde mezi pohádkou a didaktickou literaturou. Hledání stromu přání, plnění přání vynořujících se v mysli hrdinů, aniž by tato byla vždy a důsledně vyslovena, jsou prvky, které iniciují a rozvíjejí děj podobně jako pohádky, v nichž přání dotváří strukturální vrstvu vyprávění. Faulknerovi hrdinové si přejí různé věcí, aniž by předem tušili, že jejich přání se záhadně vyplní, chvíli jim dokonce trvá, než se naučí novému řádu a pravidlům. Obojí totiž ke splněným přáním patří stejně tak jako samotné vytoužené objekty.

V rámci této vrstvy kniha nabízí pomyslnou kulturní typologii přání. Vypráví o tom, že přát si něco je třeba s rozvahou a je dobré rozpoznat, že to, co se nám děje, je častokrát výsledkem našich přání, respektive toho, co si třeba i nevědomky přivoláváme sami. Z příběhu lze vyčíst malý seznam různých typů přání. Čteme v něm o a) přání, která jsou vyslovena, aby v danou chvíli něco vyřešila, či někoho zachránila, b) přání, která mají udělat radost, c) přání, která nejsou k ničemu, d) přání, která ubližují, a proto si zaslouží trest. V příběhu se objeví všechna tato moudrá a hloupá, přející a škodící, užitečná a zbytečná, smysluplná a nesmyslná přání a hrdinové se z nich radují nebo pláčou, nesou jejich dobré i špatné následky, učí se díky nim a dozrávají. Pedagogický apel je na této úrovni vysloven mezi řádky a jeho záměr je zřejmý spíše jen analyticky a kriticky uvažujícímu dospělému čtenáři.

Kniha ovšem má i vrstvu, která reprodukuje žánr didaktické literatury. Faulkner nechá za účelem předání morálního poučení promlouvat svatého Františka, s kterým se na konci cesty Dulcie a její spoluvýletníci potkávají:

... vám každému dám jednoho svého ptáčka. A když ho budete krmit a starat se o něj, nikdy už si nebudete přát nic sobeckého, protože lidé, kteří ochraňují bezmocné tvorečky a pečují o ně, si nic sobeckého přát nemohou.

Zatímco obraz svatého Františka, na kterém sedí ptáci jako barevný mrak, respektive hejno rozmanitých ptáků nad jeho hlavou krouží, krásně dotváří magickou náladu dne a jako výmluvný symbol by obstál i díky své čisté obraznosti, jeho příliš přímočará řeč ale zavání moralizováním. Kouzlo obrazu jeho osoby je rozbito a to i vzhledem k tomu, že svatý František jen explicitně vyslovuje a shrnuje to, co již bylo dříve řečeno narativním způsobem, respektive co už vyplynulo z předcházejících dialogů a interakcí mezi hrdiny.

Knihu ale doporučuji i přes trochu upjaté vyznění mravního ponaučení na konci příběhu. Zalíbení v ní může najít každý, kdo má smysl pro nejednolité literární útvary. Faulknerovu jedinou knihu psanou pro dětské čtenáře totiž můžeme číst také jako "magickou sociografii". Jako taková krásně proplétá rovinu snů, kouzel, čarovných událostí a splněných přání vykreslením třídních a kulturních rozdílů, popisem nesmyslnosti války z hlediska těch, kdo v ní bojují, deskripcí sociálních stereotypů a předsudků a v neposlední řadě rekonstrukcí názorových rozdílů v interakcích a dialozích. Díky těmto rozhovorům dostává dětský čtenář (myslím na děti od osmi let výš) šanci porozumět tomu, že na stejnou věc lze hledět z různých perspektiv a že vlastní místo a pohled si může každý vymezit prostřednictvím interpretativního přefiltrování pohledu jiných. A nakonec stačí možná i to, že kniha nasadí dětem brouka do hlavy: večer před příštími narozeninami vlezte do postele levou nohou napřed, obraťte si polštář a čekejte, až se kolem vás rozvinou tajemství, na která jste dříve neměli ani pomyšlení.

Bibliografické údaje: William Faulkner, Strom přání, Praha, Albatros, 2017.