Kapička v papírovém divadle

18.07.2017

Stalo se to jednou brzy ráno na jaře. Údolím pomalu proudila řeka a v jejím objetí se probudila malá kapička: "Jsem tady! Jsem to Jááá!" radovala se a pořádně se protáhla.

"Jak hebké a měkké tady všechno je!" pomyslela si a kolébala se v hlubině dál. Za malou chvilku se znovu ozvala:

"Ten velký lesk tam nahoře, to je co?"

"To je hladina," šeptala jí máma řeka.

"Jak ráda bych se tam podívala," povzdechla si kapička a zírala žíznivě dál na ten obrovský svit a toužila po něm stále více, toužila dostat se výš.

"No tak jdi!" pošeptala jí řeka do ouška a pomocí jedné malinké vlnky vynesla kapičku na hladinu.

Tímto dialogem a gestem, kterým rodič dítě propouští, začíná kamishibai povídka Katalin Tasi(ové) "O kapičce". Vypráví o prvním velkém putování mezi nebem a zemí, během něhož kapička poznává, že svět existuje i mimo hebké mateřské lůno a pochopí, jak úžasné je vrhnout se do něj s vervou a směle, objevovat jeho neznámou a nevyzpytatelnou krásu.

Tuto povídku mám ráda a prostřednictvím papírového divadla ji s radostí vyprávím dětem i jejich rodičům. A protože není nad otevřenou sebe-reflexi, musím hned prozradit, že ji mám ráda nepochybně také proto, že autorka povídky je moje kamarádka. Nacházet tiché a s pokorou naznačené spojitosti mezi zápletkou a osobním hlasem, ty spojitosti, které se po "smrti autora" v poslední době hlásí v literatuře znovu o slovo, je (pro mě) literárním i filosofickým prožitkem. Jednou se budu muset zamyslet, proč a jak se ono osobní postupně vrací do světa textuálních zážitků, aniž by tento návrat nutně vyvracel důvody, které vedly k prohlášení autora za mrtvého. Jednou se k tomu dostanu. Teď je třeba vysvětlit, že tuto povídku mám ráda i z jiných, než osobních důvodů, které jsou více relevantní, než moje myšlenkové toulky mezi biografickým a fiktivním příběhem autorky.

Síla a krása povídky spočívá v tom, že je zároveň jednoduchá a složitá. Za jednoduchou linearitou zápletky se skrývají další významové vrstvy, které se odhalí všem, kteří o to budou stát. Je to rys, který je samozřejmě vlastní také klasickým pohádkám i mýtům, a jejich pečlivým posluchačům se může podařit tuto souhru v rámci tvoření vlastních příběhů nechat spontánně znovuprojevit.

Hlavní hrdinkou povídky je kapička, která jednoho dne procitne. Uvědomí si sama sebe a díky tomuto procitnutí se začne zajímat o svět kolem. Díky tomuto impulsu se kapička vydá do světa a začne své velké putování, jehož jednotlivé fáze se před očima diváků/posluchačů postupně spojí v koloběh vody v přírodě. Kapička se vypaří z řeky, její mámy, přemění se v páru, spojí se v mraky a v podobě deště se vrací nakonec zpátky do řeky, aby svůj koloběh mohla znovu a do nekonečna opakovat. Toto jsou základní informace, které se mohou objevit v kterémkoliv vyprávění o vodním koloběhu. Tyto informace samy ovšem příběh nevytvářejí. Ten vzniká díky způsobu vidění světa, který se do přírodovědného vědění promítne. V tomto smyslu ani příběh Tasi(ové) není pouhým opakováním základních přírodovědných informací o oběhu vody. Díky osobité antropomorfizaci kapičky a řeky, jde o mnohem více, než o pouhé hravé předávání "školních" znalostí dětem. Myslím si dokonce, že vědění, které mohou děti získat o koloběhu vody, je zde druhotné.

Svět, který je v tomto papírovém divadle malovaný jednoduchými slovy a jemnými obrazy o přírodě, je alegorií světa lidského. Přesněji řečeno je alegorií toho lidského světa, v němž je dětská zvědavost se svou neutuchající touhou objevovat spojena s obrazem pozemské cesty každého z nás, kde poznání vlastní síly a potenciálů je uvědomovanou součástí bytí ve světě, a v němž se člověk bez garancí a pojistek otevírá druhým, potkávání i střetávání. Je to svět, v němž mateřská (rodičovská) láska nespoutává a péči nezahlcuje. Místo notoricky opakovaných vět typu "jsi ještě malá, nikam nechoď", "dobře se obleč, nezapomeň čepičku"", "buď opatrná!" je vztah kapičky a řeky v povídce budovaný s důvěrou a odpoutaností. Matčina řeč nehlučí jako vodopád, jen zazní to nejdůležitější: "jdi!" Matka řeka pomůže svému dítěti dostat se na stezku svobodného putování a bez dalšího vysvětlování nechává svoji náruč otevřenou pro jeho případný návrat domů.

A když se kapička na konci povídky vrátí, je vodní koloběh uzavřen. Přesto má povídka otevřený konec: naznačuje, že objevování a putování za vnitřním bohatstvím nikdy nekončí, stejně jako je voda ve světě v neustálém pohybu. Děti a díky nim často i dospělí se vydávají na kratší i delší "cesty", vždyť možnosti znovu začít se opakují v životě často.


Bibliografické údaje: Katalin Tasi (text) a Krisztina Maros (ilustrace), Vízcsepp, Budapest, Csimota, 2016.